V úterý večer jsme ve složení Zuzka, Pavel, Mates a já vyrazili Arem směr Rumunsko. Cesta proběhla bez problémů a druhý den odpoledne jsme dojeli do Baia Mare. Tam jsme se pokusili shánět díly na Vejrovo Aro, natankovali a vyrazili do lesa směr Cavnic.

Kousek za vesnicí jsme sjeli ze silnice do lesa a pokoušeli se najít cestu, která by nás dovedla do Budesti. Po necelém kilometru se mi povedlo úspěšně zapadnout:)

Pokoušel jsem se objet kameny na cestě, ale bohužel jsem podcenil podmáčenou stráň a začal klouzat dolu. Vznikla z toho krásná vyprošťovací akce asi na hodinu a půl. Naštěstí mě zachránil naviják a práce posádky. Mezi tím padla tma a my se pokoušeli najít nocleh. Než jsme našli to správný místo, tak jsme si ještě pěkně pojezdili po cestě, kterou před námi projel ,,lakatoš“. Ráno nás probudilo sluníčko a Rumuni, který jeli s koňma do lesa. Pohostili jsme je koláčem z domova a oni nás na oplátku „cujkou“. Cesta dál nepokračovala, a tak jsme se vrátili na silnici a pokoušeli se najít jinou cestu. Nakonec se podařilo. Jenže po necelých 100 m od silnice zase zapadám v bahništi, které se tvářilo jako cesta. Nejde to ani dopředu ani dozadu. Zkoušíme kopat, ale je to marný. Mates se už vydal na silnici stopovat traktor. Pavel to ale nevzdává a pokouší se kopat dál. Dokonce zul boty, sundal kalhoty a vlezl rovnou do bahna. Vážeme naviják na protější strom a pokoušíme se tahat dopředu. Auto se sice hnulo z místa, ale stromek to nevydržel a šel k zemi. Převazujeme lano a znova… Po centimetrech se auto hýbe dopředu. HURÁ, křičí Zuzka, když se Aro konečně předními koly vyškrábalo na pevný podklad.

Máme toho dost a zkoušíme hledat místo na oběd. To ještě nevíme, co nás čeká za zatáčkou. Za volant usedá Mates a pokračujeme po cestě dál. Terén se pořád stupňuje a Mates ho zdárně překonává. Bohužel při jednom pokusu objet bažinu ho strhává podmáčená stráň a sjíždí pomalu dolu. Přebírám řízením, ale ještě víc zapadám. Zbývá poslední možnost, přejet podmáčený úsek přímo přes studánku. Zapínám špéru  a vyrážím. Kola se propadají a místy nejsou v bahně ani vidět. Zase hluboký zákop. Naštěstí jsou tentokrát aspoň přední kola na pevném povrchu. Zkouším jezdit sem a tam, ale naopak se víc zahrabávám. Podkládáme kola a zkoušíme naviják. Ten bohužel vypoví službu, a tak nezbývá než kopat a podkládat. Nakonec se daří a vyjíždíme ven. Teď nás konečně čeká vytoužený oběd.

Po oběde pokračujeme dál do hor. K večeru dojíždíme k dalšímu místu, kde váháme, jestli pokračovat. Po pár minutách se z lesa vynoří traktor s obrovským vlekem a sjíždí dolu. Přímo před námi zapadá. Rumunský řidič a pomocníci nemají ani lopatu a tak jim pomáháme. Naštěstí mluví trošku italsky, takže se s nimi dokáže Zuzka domluvit. Nakonec přichází na řadu i Aro, se kterým se nám je povedlo vytáhnout. Po složitém odmítání večeře a bydlení u Rumunů sjíždíme kousek níž na pěkný palouk, kde spíme.

Druhý den nás opět budí sluníčko a procházející Rumuni. Ať spíme kdekoli, tak nás najdou. Po bábovkový snídani vyrážíme po cestě dál. Úsek, kde traktor předešlý večer zapadl, projíždíme, ale ne daleko. Zůstali tam veliký díry, které nemůžeme projet. Naštěstí okolo jede traktorista, se kterým se Pavel domlouvá na pomoci. Rumun neváhá a bere pilu. Kácí stromy před autem, abychom mohli projet. Navíc od něj dostáváme plnou flašku „cujky“. Zbytek dopoledne pak přejíždíme těžší či lehčí terén přes neznámou horu. Cestou se na motoru povolil šroub a tak ztratil trochu oleje. Kolem poledne se dostáváme na asfalt a pokračujeme do Sighetu, kde kupujeme další díly a pokračujeme dál.

Sjíždíme z hlavní silnice na polní cestu a stoupáme opět do hor. Místy začínáme s Pavlem rozpoznávat některé úseky, které jsme jeli před třemi lety. Měli jsme štěstí a povedlo se nám trefit stejnou trasu, aniž bychom se o to snažili. Začínáme hledat spaní, ale bez úspěchu. Sice nás místní dřevaři ujišťují, že jedem po správné cestě, ale ta se pořád zhoršuje, až skoro zaniká. Musíme se obrátit a zkusit jinou odbočku. Po další hodině ofroudu po lese nacházíme místo na spaní. Další ráno bylo jak vystřižené z pohádky. Sluníčko krásně osvětlovalo louku, na které se povalovaly zbytky mlhy. Celou idylku nám kazili Rumuni, kteří od 7 hodin ráno řezali dříví. Proto se „rychle“ balíme a pokračujeme dál. Jedem po rozbité polní cestě, která se v jenom místě mění v úvoz. Pořádně nevíme kde jsme, ale podle kompasu se snažíme držet směr na Baia Mare.

Po krátkém obědě najíždíme na asfaltku a tím náš ofroud končí. Než se dostaneme ze Satu Mare na hranice, tak trochu bloudíme. A jinak jedem nonstop až na Slovensko. Spíme kousek od českých hranic v lese plným jelenů. Celou noc vydávali divný zvuky všude okolo nás. Místy to vypadalo, jako když bručí medvěd. Toho hned využila

Text: Honza “ofroudak” Škvor
Foto: Honza Škvor, Zuzka Čihaková